Elektronika Praha

26.6.2023-Pavel Hrabica-metro.cz-

Ukázalo se, že prodejna Elektroniky Hifi-klubu Svazarmu Ve Smečkách, kousek nad známým divadlem Činoherní klub, byla Mekkou pražských, ale i mimopražských nadšenců kvalitního zvuku. Mířili sem všichni ti, kteří neměli tuzexová konta, aby nakupovali západní reproduktory, gramofony, zesilovače či další vybavení. A tak si pořizovali alespoň součástky a sestavovali si na svou dobu velmi slušně znějící aparatury.



Chci proto všem upřímně poděkovat a tak se i vy ostatní přeneste do doby minulé. U některých příspěvků jsem nechal název Hifi, nebo Hi-fi, ponechal jsem i tehdejší „hifi žargon“. Protože každá skupina nadšenců má svůj dorozumívací jazyk a je škoda ho upravovat.

Jaromír Adamus: Technika mi sloužila dlouhá léta

Předně mne tam vždy zaujal profesionální cívkový magnetofon AKAI s obrovskými reprobednami a naprosto úžasným zvukem. V hifi klubu prodávali transistorový zesilovač Transiwatt o výkonu 2x20 wattů (míněno sinusový výkon, hudební byl až 30 wattů). Ten pokud si dobře vzpomínám stál asi 2200 Kčs a k němu třípásmové levistenové reprobedny s kmitočtovým pásmem myslím 50-15 000 Hz. Jedna reprobedna stála myslím 700 Kčs. Oboje jsem dlouhá léta měl k mé spokojenosti. Dále vím, že se tam prodávala velmi jednoduchá stavebnice gramofonu s diamantovým hrotem, kde se rychlost přepínala ručně přehozením řemínku. O zesilovači o výkonu 120 wattů mi není nic známo možná v pozdějších letech.

Tady býval ráj hifistů-kutilů.

Vladimír Adamec: Vrátil jsem se o čtyřicet let zpět

Váš článek mě potěšil, vrátil mne o čtyřicet let zpět. Kupodivu, v souvislosti s muzikou, na tu dobu rád vzpomenu. I přesto, jak z Vašeho článku a mých vzpomínek vyplývá, že obstarat si vlastní slušné audio zařízení byla fuška. S vlastním výdělkem po vojně jsem začal s polským licenčním magnetofonem Grundig, tuším označení ZK+něco, samozřejmě podpultovka za všimné 50 nebo 100 Kčs. K tomu jsem posléze přidal zmíněné gramo-šasi NC 420, a když jsem se finančně vzpamatoval, zavítal jsem do Smeček, do Elektroniky Hifi klubu Svazarmu. Vícero návštěv bylo třeba, abych se trefil do, tehdy to opravdu bez průkazky nešlo jinak, pouze stavebnice onoho suprového zesilovače, který jsem pak dával dohromady s pomocí v elektronice zběhlého kolegy. Stálo to navíc pár korun. Za pivo, za práci, za nějakou nefunkční součástku. Připojil jsem magnetofon, gramošasi, lahoda. Ale ty moje nedůstojné repráky od něčeho.... Hmmm. Zašel jsem do Hifi prodejny znovu pro výkvět techniky - polystyrenové reprobedny. Zase stavebnice a ještě k tomu nekompletní, bez basových reproduktorů (náhodně a šťastně jsem pak potřebné reproduktory objevil v zasuté prodejně elektrospořebičů v Ústí nad Labem). Ty dvě svazarmovské stavebnice, zesilovač a reprobedny, mě vydržely asi 15 let, než jsem si z Vídně přivezl něco modernějšího. Nakonec ten nový zvuk nebyl o tolik lepší. Možná to způsobilo kouzlo „Hifi Smeček“.

Návod na sestavení zesilovače.

Rudolf Čejka: Měl jsem gramo ve dřevě

Se zájmem jsem si přečetl článek v úterním Metru. Jala mě mírná nostalgie, neboť i já jsem byl zákazníkem prodejny HiFi klubu. Koupil jsem si tam gramo ve dřevě SG 40 a později i přenosku Shure M 91 GD, kterou používám, pochopitelně v moderním gramofonu, dodnes. Jen pro zajímavost, mám svázaných 5 ročníků časopisu Hudba a zvuk, který HiFi klub vydával. Bohužel musel zakončit činnost po kritice kvality sovětských kazet. Ještě dnes používám reprobedny postavené podle tohoto časopisu. Jsem rád, že nejsem sám, kdo zavzpomíná na tyto časy. 

Milan M. Kuna: Setkávání s Jiřím Černým

Byl jsem členem Klubu Elektroakustiky, tím pádem jsem mohl stát fronty Ve Smečkách na gramofonové vložky Shure, „repráky“ a tak dále. Mám starý Transiwat i gramofon, ten má 16, 33 a 45 otáček. V Klubu, kde jsme si hlavně půjčovali desky, se mnou byl i Jirka Černý. Byly to těžké, ale i krásné doby. 

Roman Houda (Rumburk): Panasonic jsem vrátil, měl plechový zvuk

Také jsem tam chodil… Od Elektroniky jsem měl mimo jiné studiový mixpult, 2x zesilovač TW 120, reproboxy (ty prodávali jako stavebnici). Ten zvuk byli na tehdejší dobu něco úžasného. K tomu teslácké chassis dělané pro firmu NAD. To bylo v 80. letech. Koupil jsem si pak aparaturu od Panasonic, donesl ji domů, slavnostně sestavil a hned jsem ji šel vrátit. Takový plechový zvuk, no hrůza. Dodnes mám z nostalgie zesilovač TW 140 Studio a ty staré dobré bedny. Oboje sice již nepoužívám, vše jsem nahradil soundbarem, ale mám to doma a zbavit se toho nechci. Pro upřesnění: jeden třípásmový reprobox (stavebnice) tehdy vyšel na 1100 Kčs, chassis Tesla NC470 na 1600 Kčs, zesilovač TW140 na 3200 Kčs, TW 44 Junior na 2500 Kčs.

Návod na sestavení zesilovače.

Milan Šulc (Jihlava):  Byl to ostrůvek pozitivní deviace

Taky jsem v té prodejně jako mladík nakupoval. Byl jsem tehdy členem Klubu elektroakustiky 602.ZO Svazarmu. Už si přesně nevzpomenu, jak to bylo s Hi-Fi klubem propojené. Vím, že klub vydával i gramodesky. Bylo to na tu dobu úžasné spojení kvalitní techniky a dobré hudby (dalším zdrojem nahrávek byl Gramofonový klub Supraphonu). High fidelity a stereo. Tam jsou začátky mé diskografie. Pamatuju, že gramofon, zesilovač, reprobedny, kabely, všechno jsem měl od nich. Staré DIN konektory, dneska už k tomu nic nepřipojíte. Technicky a asi organizačně za tím stál pan Janda. Po revoluci založil firmu AU/RA (Audio Rational), od které mám sestavu, která hraje dodnes. Tam už jsou cinche. Moc šikovný lidi, byl to prima „ostrůvek pozitivní deviace”.






Jiří Šturma: Majlant

Transwatt, gramofon a ostatní mám doma a stále fungují. Také jako student jsem za to dal tenkrát asi i včetně magneťáku a tuneru v součtu cca 15000 Kčs. Mám to stále doma.

Míra Keš: Potvrzení jsem nepotřeboval

Přečetl jsem si článek o prodejně elektroniky ve Smečkách a úplně to neodpovídá mojí zkušenosti. Zesilovač Transiwatt 140, respektive jeho stavebnici jsem v tom obchodě kupoval někdy v roce 1988, stejně jako výhybky a reproduktory pro reprobedny. A žádný pořadník ani potvrzení o členství ve Svazarmu jsem řešit nemusel (i když jsem jako aktivní letecký modelář členem tehdy byl). Zesilovač i reprobedny mi dodnes doma slouží.

Luděk Horník: Potvrzení jsem měl od kolegy

Já potvrzení získal přes staršího kolegu od paní z kopírovacího střediska v práci, která měla manžela ve Svazarmu. Prča byla, když jsem to táhnul z Václaváku do metra na Muzeu. Tehdy se ještě v metru nejezdilo na jízdenky, házela se koruna do turniketu. Mezi nimi a stanovištěm dozorčího stanice byl prostor pro kočárky, kde se házela koruna do kasičky. Tudy jsem šel i já, v každé ruce jedna bedna a v podpaždí krabice se zesilovačem. Když mě takhle viděla dozorčí, jak se snažím vylovit korunu, mávla na mě, ať jdu bez placení. Musel jsem opravdu vypadat jako zoufalec.

Zesilovač už je samozřejmě v elektronickém nebi, ale bedny mám stále, i když už je málokdy použiju. Nějak v této uspěchané době není čas posadit se do křesla s knihou a pustit si dobrou muziku. Mám ještě schovanou mou část A odběrní poukázky s datem 26.1.1984 a účtenku s datem 14. 3. 1984. Cena zesilovače byla 2950 Kčs a beden 2400 Kčs. Snad Vás tyto informace potěší, jako mě potěšil Váš článek.

Radovan Faistl: Hrálo to parádně

Jako student v r. 1976 (nevím to přesně) jsem si tam koupil gramofonové šasi SG60, utratil jsem za to podstatnou část výdělku z prázdninové brigády, bez krytu stálo asi 1460 Kčs, osazeno přenoskou SHURE M75. Po repasi funguje dodneška, v jiné krabici, s jinou přenoskou(Ortofon), mám to k AV Onkyo. Bratranec měl odtamtud SG40, zesilovač TRANSWATT a reprosoustavy, nevím, kde to skončilo, tenkrát to hrálo parádně.

Vladimír Ekrt: Dodělávat, nebo nechat dodělat

Patřím k těm, kteří měli z HI-FI klubu gramo, Transiwatt i bedny. Jestli to bylo jen přes členství ve Svazarmu si ale nepamatuju. To co ale vím, že jsem si musel všechno dodělávat nebo nechat dodělávat. Bedýnku i kryt z plexi na gramo, kastli i na Transiwatt. Třípásmové reproduktory se prodávaly s výlisky z polystyrenu, to si pak člověk musel slepit. Někdy před 30 lety jsem je předělal na poctivé dřevo a dodnes dobře fungují. Gramo mi leží na půdě, přešel jsem na CD, Transiwatt jsem kdysi prodal.

Slezák: Díky za připomenutí

Ano, je to nostalgie. Koupil jsem tam třípásmové reprobedny v roce 1989, s nastavitelnou korekcí, basák byl průměr 30 cm. Měl bych je dodnes, nebýt toho, že konektor vstupy byly dle ČSN a tedy se nedaly propojit se zesíkem z EHS provencience. Dokud jsem měl AZS222, bylo to O.K., ale jakmile jsem si koupil NAD 320…..tak jsem je prodal. Toužil jsem i po tom Transiwattu, ale prodali mi ho před nosem a pak jsem šel do toho z Litovle.

Mám doma ještě dvoupásmovou bednu. Mám jen jeden kus, stojí v kuchyni na lince, nepoužívám ji, je celá zaprášená a asi bych ji měl prodat. Pouštěl jsem si na ni hudbu, ale gramo a zesík byly v obýváku. Nyní mam SHAN repro regálkovky, ale gramo NC420 mám pořád. 



Petr Ragan (Břeclav): Strýc hrál s Karlem Gottem

Jsem velmi rád že někdo oprášil vzpomínky na starou a dobrou hifi éru. Bydlím v Břeclavi a do Smeček jsem jezdíval často, jednak kousek odtud bydlel strýc, který byl hudebník, hrál s Karlem Gottem,a také jsem měl volnou jízdenku, (žena pracovala u ČSD). A to bylo obrovské plus,protože cesta do Prahy byla drahá. Strýc již tehdy měl kombajn od Grundigu a kotoučák od Sony TC377. Takže to byl vždy důvod ráno vyjet, stavit se u strýce, napást oči a valit na Smečky a pást oči dál. Nemohu tvrdit že členové Svazarmu měli nějaké privilegia,já měl průkazku chodil jsem do radioklubu, ten byl pod Svazarmem,nikdy jsem průkazku nepotřeboval. Stavebnice jsem hltal očima, zesilovač jsem již tehdy měl,v časopise Hifi a zvuk byla upravená verze zesilovače Sinclair, v radioklubu jsme ho stavěli snad všichni. Ve Smečkách mně ale velmi zaujaly polystyrenové korpusy na výrobu reprosoustav. Byly to dva kusy vždy na určitý typ reproduktorů. Tehdy jsem je koupil, vyhybky jsem vyrobil a hrálo to na tu dobu velmi pěkně. Na na koleně vyrobeném tuneru FM již laděném varikapy jsem poslouchal rakouský Ö3. Postupem doby jsem Transiwattů postavil pro kamarády ze stavebnice více kusů, hlavně TW120, postupně s úpravami a lepšími koncovými tranzistory. Letos je mi šedesát a velmi rád vzpomínám na staré dobré časy.

Petr Chmelíček: Kvůli videu jsem navázal známost s prodavačkou

Při přečtení Vašeho článku jsem zavzpomínal na „zlaté časy“ svého mládí (ročník 1951). Ve zmiňované prodejně jsem také nakupoval, například reprobedny k sestavení, výlisky z polystyrénu, boky z umakartu, dva reproduktory a výhybka a tkanina dopředu.




Ale největší zážitek mám, když jsem koupil video VHS Panasonic za tehdy 18 000 Kčs. Seznámil jsem se s prodavačkou, dal jí „na kafe“ a druhý den bylo video moje. Když ho uviděl můj kamarád chtěl ho taky. Tak jsem se do prodejny znovu vypravil a stejným postupem chtěl koupit druhé. Po předání „úplatku“ chtěla i peníze dopředu s tím, abych přišel druhý den ráno.

Když jsem dorazil na prodejně cedule „zavřeno inventura“ propad jsem panice, klepal jsem na výlohu, ale nic. Tak jsme s kamarádem na střídačku drželi hlídku před krámem celý den. V 18:00 vyšla prodavačka, video v ruce. Tak vše dobře dopadlo.

David Karfík: Potenciometry byklo nutné občas přestříknout

Párkrát jsem tam byl, jednou dokonce mě kolega požádal o postavení zesilovače TRANSIWATT 140 W, který byl v té době, myslím, že to byl rok 1980, ve stavebnici a součástkách. Buď nebyli lidi a nebo to bylo výrazně cenově přijatelnější. Zdá se mi tak 1500 až 2000 Kčs). Zesilovač fungoval O K, značná rezerva ve výkonu, zvukové korekce ok a co bylo zajímavé, toroidní kruhový transformátor asi 200 W, aby plechy nedrnčely a minimální vyzařování elmag. signálu kolem. Faktem je, že ty přepínče signálu (původně na 220 V), bylo nutno čas od času přestříknout nějakým sprejem na kontakty a potenciometry též, aby zvuk nesyčel. Pěkná a bytelná krabice. Ventilátory 8 až12 cm to tenkrát byl jen sen.



Chudý trh

Kdo v sedmdesátých a osmdesátých letech toužil po jakž takž kvalitní hudební sestavě, musel mít buď devizové konto a nakupovat v Tuzexu. Tedy aspoň to, co tenhle obchod pro nekorunové klienty nabízel. Nebo si nechat něco přivézt ze západní ciziny, klidně i z východního Japonska. Případně se spokojit s tím, co nabízely nečetné domácí bazary s elektronikou, inzeráty a známí. Kvalitní reprobedny nebo gramofony se na domácích pultech objevovaly zřídka, skvělé teslácké gramofony jako NC 420 nebo 440 a podobné, byly povětšinou vyváženy za tvrdou valutu.

Zesilovače Transiwatt

Třeba samostatné zesilovače, pokud si vzpomínám, nebyly v nabídce domácích výrobců vůbec. A tak přišly chytré české hlavičky na to, že by se daly některé věci vyrábět mimo strukturu elektrotechnického průmyslu. V rámci Svazarmu vznikl Hifi klub. A tam nadšenci na kolenou, manufakturním způsobem, sestavovali přístroje, po kterých srdce vyznavačů kvalitního hudebního přenosu toužilo. Problém byl, že k výsledkům jejich snažení se mohli oficiálně dobrat jen členové Svazarmu, takže to byla jistá obdoba lístkového systému, i když ne za valuty a bony, jako v Tuzexu.

Všechny cesty vedly do Smeček

Takže kdo nebyl členem Svazarmu, byť jen formálním, sháněl potvrzení a měl tak šanci, vystát si pořadník třeba na tehdy suprový zesilovač o celkovém výkonu neuvěřitelných 120 wattů. To už šlapalo. Pokud si vybavuji, vyšel na strašných 3000 nebo 3600 korun československých. Dal se k němu připojit gramofon, magnetofon i tuner - rádio bez zesilovače. Daly se sehnat i opravdu výkonné reprobedny a další vychytávky, jako barevná hudba a podobně.

To vše se dalo, někdy i mimo pořadníky, v takzvaně volné nabídce, koupit právě v ulici Ve Smečkách, kde prodejna Elektronika Hifi klubu Svazarmu sídlila. Taky já jsem si odtud kdysi přinesl domů zesilovač i reproduktory a konečně si užíval zvuk, o jakém se mi do té doby nesnilo. Sice jsem, coby student, obětoval všechny úspory, ale přístroje pak léta sloužily, byť s určitými nedokonalostmi, protože se kontakty uvnitř zanášely prachem a bylo nutné je čas od času profouknout, aby to při zesilování či zeslabování zvuku v bednách nechrastilo.

Nevím, nakolik jsou mé vzpomínky k této možná kultovní prodejně přesné. Kromě vlastní paměti jsem neměl šanci zjistit něco víc. I proto bych byl vděčný, kdyby si někdo také vybavil vlastní zážitky z těchto míst. 



ČESKOSLOVENSKÝ HI FI KLUB & KLUB ELEKTROAKUSTIKY

Nejenom čtením živ byl hudební fanda a technický zvídavec. Nadějný rok 1968 byl i rokem vzniku Československého hifiklubu s mnoha desítkami poboček po celé republice. Organizace se představila v čísle 11-12/1967 HaZ, programově navázala na osmiletou tradici pražského Klubu elektroakustiky. Iniciátorem byl opět Jiří Janda, snílek, neúnavný vizionář a organizátor.



Oficiální produkce zvukových zařízení Tesly měla oproti zahraničí spoustu restů, a tak musela aspoň zčásti vypomoci „lidová“ tvořivost, zaštítěná špičkami oboru. Druhým důvodem vzniku a následného masivního rozšíření hifiklubů byl bigbít. Mladí muži doslova lačnili po výkonných a kvalitně hrajících aparaturách. Poslouchat doma z magiče jedničku LED ZEPPELIN na vykuchaném rodičovském dráťáku nebylo ono.

Na paralelní trh a do kutilských dílen se tak díky hifiklubům a Klubu elektroakustiky dostaly kvalitní gramofony, zesilovače, reprosoustavy, tunery a konvertory, potažmo detailní návody k jejich stavbě. Pro svou mechanickou složitost odolaly nadšencům pouze magnetofony, ty se zasekly v tuzemském monopolu Tesly.
Prvními vlaštovkami se staly v roce 1967 zesilovač TW30 a gramofon SG 3. Hlavním limitem byla nedostatečná součástková základna, proto například konstruktéři osadili zesilovač TW30 germaniovými tranzistory. Určité povolení opratí nicméně umožnilo osvíceným ředitelům jednotlivých Tesel iniciativně vyplnit mezery na trhu, a tak například Tesla Orava vyráběla pro členy hifiklubu reprosoustavy KE 20 a KE 30, přesně podle návodu v HaZ.
Sebekrásnější audio technika by bez muziky byla jen sošným artefaktem. Hi fi kluby proto často pořádaly poslechové pořady z běžně nesehnatelných zahraničních elpé desek.